Volby: Ironická hra osob, které nikdo nepotřebuje

Článek obsahuje názor autora.

Vítejte v divadle absurdna, kde opona se zvedá s pravidelnou čtyřletou kadencí. Na scénu vstupují herci s nacvičenými úsměvy a předem připravenými monology, slibující hory a doly, jen aby po pár letech zjistili, že nejvyšší hora je jejich vlastní bankovní konto a nejcennější drahokam – jejich nedotknutelnost. Jsou to volby, nejdražší společenská show, za kterou platíme my všichni, ačkoli nám z ní nic nekápne. A proč bychom se jí tedy měli účastnit? Není to spíš jen další, zbytečný úkon v našem už tak přetíženém životě?

Pravidla hry: Kdo je tvůrce a kdo loutka?

Představte si, že hrajete fotbal a pravidla si píše útočník. Nebo že v pokeru si bankéř určuje, které karty jsou vítězné. Absurdní? Vítejte ve světě voleb. Pravidla, která definují, kdo a jak může vyhrát, a co to vůbec znamená „vyhrát“, vymysleli a neustále upravují ti, kteří se nechávají volit. Je to mistrovské dílo sebereflexe a sebeochrany. Úžasná ironie spočívá v tom, že i ten, kdo „prohrál“, kdo nezískal absolutní většinu, nebo jehož strana se nedostala ani do parlamentu, může ve skutečnosti vyhrát – minimálně v podobě příjemného odstupného nebo zachované pozice v jiných patrech mocenské struktury. Skutečné prohry jsou rezervovány pro ty, kteří naivně věří, že jejich hlas něco změní.

Moc a peníze bez odpovědnosti

Politik má ve své straně jasnou kariérní dráhu. Ale skutečný skok, ten, který mu zajistí křeslo, neskutečnou moc (alespoň na papíře) a samozřejmě skvělý plat, přijde až ve chvíli, kdy mu někdo ve volbách dá hlas. Najednou se ocitá na vrcholu, obklopen privilegiemi a pocitem důležitosti. Má však plnit úkoly a sliby, o kterých tak vášnivě mluvil před zvolením, že ano? Vždyť právě proto ho lidé volili!

No, vlastně nemusí. A tady se dostáváme k jádru věci. Neexistuje žádné nařízení, žádný závazný předpis nebo snad dokonce postih za to, že bude dělat něco úplně jiného, než slíbil. Nebo, což je ještě častější, že nebude dělat nic pořádného. Přece si ta pravidla napsal sám! A tak se tam může jen tak plácat celé čtyři roky. Peníze mu stále proudí, a to i když dělá víc problémů než užitku, víc prázdných gest než smysluplné práce. Žádný postih, žádný vyhazov, žádná skutečná finanční ani morální zodpovědnost. To zní jako ideální práce snů, kde je nekompetentnost odměňována, že?

Zlatý padák a věčný koloběh

A co se stane po čtyřech letech, když jej lidé už nevolí, protože jim konečně došlo, že je to jen naoko? Dostane odstupné, mnohdy v astronomické výši, která by obyčejnému člověku zajistila bezstarostný život na několik let. Ale práce mu stále zůstává! Jen ztratil funkci, ve které tak nějak nemusel nic nic dělat, nemusel plnit žádné cíle, jen se občas ukázat a pronést nějakou nicneříkající frázi. Z „všemocného“ politika se stane „ex-politik“, ale jeho vliv, kontakty a především příjem zůstávají nadprůměrné. Žádná tragédie, žádná ztráta. Pouze přesun v rámci stejného, uzavřeného systému.

Kam kráčíme

Ať už je ve vládě kdokoliv, ať už se střídají strany vpravo, vlevo nebo uprostřed, drží tak nějak stejný směr jako ti před ním. Většina klíčových rozhodnutí, strategické cíle, směřování zahraniční politiky nebo makroekonomické priority – ty se mění jen minimálně, pokud vůbec. Je to, jako by loď plula na autopilotu a kapitán se jen měnil, ale kurz byl předem daný. Proč se tedy volbami vlastně zabývat, když dopad na náš každodenní život je z dlouhodobého hlediska takřka zanedbatelný? Když se po letech s nostalgií ohlédneme, často zjišťujeme, že staré problémy zůstávají, nové se přidaly a sliby se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Proč se tedy obtěžovat?

Volby jsou iluzorní tanec, kde choreografii a hudbu tvoří ti, kdo se snaží vypadat důležitě. Jsme voláni k urnám, abychom propůjčili legitimitu systému, který se sám udržuje a živí na naší naivitě. Nikdo ve skutečnosti nevyhraje, protože systém vítězí. Nikdo neprohraje, protože ti, kteří se tváří jako poražení, si odnášejí tučné odměny a možnost pokračovat v kariéře v zákulisí.

Naše hlasy jsou jen palivo do motoru, který by jel i bez nich, jen by neměl tak hezkou nálepku „demokracie“. Možná je čas přestat se účastnit této frašky a radeji si zajít do lesa, dokud ještě nějaké máme.