Žijeme v době, která se mnohým jeví jako skutečné zrcadlo absurdity. Otázka „Zbláznil se dnešní svět?“ visí ve vzduchu s nebývalou intenzitou a stává se předmětem nekonečných diskusí. Následující řádky jsou osobním zamyšlením nad několika fenomény, které tento pocit chaosu a nelogičnosti umocňují.
Svět byl vždycky pestré místo plné různých osobností a názorů. Dříve se ale naše interakce odehrávaly převážně v lokálních a osobních bublinách. Dnes, díky sociálním sítím, se o této rozmanitosti, ale i polaritě, dozvídáme v reálném čase a v globálním měřítku. Nejde jen o to, že se lidé dohadují s politiky – děje se tak přímo, veřejně a s neúprosnou naléhavostí.
Zrcadlo sociálních sítí a nové normality
Sociální sítě se staly jakýmsi digitálním fórem, kde se na povrch dostává to nejlepší i nejhorší z lidské povahy. Zde se projevuje i jeden z nejmarkantnějších paradoxů naší doby: jakoby psychiatrické diagnózy a poruchy se stávaly standardem, jejich veřejná prezentace a tolerance pak symbolem svobody. Na jedné straně chvályhodná snaha o destigmatizaci, na straně druhé pocit, že se hranice normálnosti posouvají do neznáma.
Ještě kurióznější jev se pak objevuje v oblasti svobody projevu. Běžná slova, která jsou obecně známá, pravdivá a reálná, jsou na sociálních sítích mazána a cenzurována. Proč? Protože by je někdo mohl pochopit jinak, než byly myšleny, a mohl by se cítit diskriminován. Zdá se, že strach z nepochopení či urážky paralyzuje elementární komunikaci a nutí nás klopýtat po minovém poli jazyka.
Politika, která zdá se postrádá logiku
Tento pocit absurdity se často přelévá i do politiky, kde se prohlášení politiků mnohdy stáčí sama do sebe a jejich rozhodnutí nedávají běžným lidem smysl. Vezměte si například rozšířené heslo z každého koutu EU, že „Obchodování s Ruskem je podpora války na Ukrajině.“ To zní logicky. Zároveň však samotná EU obchoduje s Ruskem, nakupuje plyn a suroviny, díky kterým pak vyrábí, mimo jiné, i zbraně. Tyto zbraně následně posílá na Ukrajinu, což se děje ze strachu, že Rusko zaútočí na země NATO, které mají mimochodem mnohem větší a lépe vyzbrojenou armádu než samotné Rusko. Země NATO navíc mnohem více zbrojí a plánují další navýšení. Kde je zde logika?
Dvojí metr aneb klima vs. občan
Celý tento proces masivní produkce a zbrojení samozřejmě ovlivňuje planetu a generuje zvýšenou produkci skleníkových plynů (skleníkové plyny vadí planetě, dle slov politiků). To ale, zdá se, nikomu ve vládních kruzích nevadí. Vládám nicméně paradoxně vadí skleníkové plyny, které produkuje běžný občan, který se se svou starou „rachotinou“ snaží dostat do práce, aby měl co jíst on a jeho rodina. Své vlastní bydlení si přitom už dlouho nemůže dovolit kvůli neustále se zvyšujícím cenám.
Místo podpory se pracující člověk, který dře osm hodin denně a snaží se vydělat na základní potřeby, dočká jen dalšího zdražování dopravy do zaměstnání. A to jen proto, aby byl státem donucen koupit si předražený elektromobil, na který nemá dostatek peněz. Je to jako Kafkův proces – nekonečná spirála absurdit, kde se obyčejný člověk stává rukojmím zdánlivě nesmyslných direktiv.
Suverenita v područí diktátu?
V kontextu těchto zdánlivě nelogických kroků se nelze divit, že se lidé ptají i na smysl národní suverenity. Ač se rádi oháníme tím, že Česká republika je suverénní stát, realita je taková, že mnohdy bez většího odporu přebíráme nařízení z Bruselu, i když se jeví jako nelogická a jdou proti zájmům vlastních občanů.
Samozřejmě, je důležité být součástí mezinárodních struktur, ale musí to dávat nějaký smysl. Na druhou stranu, jak se v původním zamyšlení trefně poznamenává, Česká republika bývá „soběstačná i v nesmyslných zákonech,“ takže je otázkou, zda je skutečně tak podstatné, odkud tyto absurdity pramení – zda je nám řídí Brusel, nebo vlastní vláda.
Záměr nad záměr
Takže, zbláznil se dnešní svět? Možná. Možná jen vnímáme celé dění nelogicky, protože nevidíme širší záměr a souvislosti, které politikům dávají smysl. Možná existuje nějaký velký plán, který nám, běžným smrtelníkům, zůstává utajen.
Nebo, a to je možná znepokojivější myšlenka, je to jen projekce naší vlastní rostoucí disharmonie, vnitřního chaosu, který se projevuje v kolektivním vnímání světa. Možná se svět nezbláznil. Možná jen konečně přestáváme předstírat, že jsme normální.
