Gender identita: Příběh, který se nestal. Nebo ano?

Článek má za úkol přiblížit pocity genderových menšin, poukázat a složitost celého stavu a ukázat jim, že ne vždy je ta cesta kterou vidí jako jediná možná.

Všichni řešíme nějaký problém. Proto si každý z nás zaslouží podporu a respekt okolí.

V husté síti pražských ulic, kde se secese mísila s brutalismem a historie s neúprosným rytmem současnosti, stála nenápadná budova. Žádné křiklavé nápisy, jen decentní tabulka: „Centrum pro Integrovanou Psychologickou Péči“. Vcházela do ní Elara, třicátnice s očima barvy podzimního listí a nanejvýš skromnou nadějí v srdci.

Už léta žila s pocitem nesouladu, s vnitřním pnutím, které jí nedovolovalo vydechnout. Věděla, že to, co cítí, se moderním jazykem nazývá genderová dysforie, ale společnost (a v tom se lišily názory i mezi odborníky) jí nabízela různé cesty. Nedávno se však začalo mluvit o novém přístupu, o návratu k „základům“, k „pravému řemeslu“ psychologie. Elara v tom viděla poslední šanci, jak nalézt klid.

„Nejde o to, aby si společnost podřídila novým identitám, ale o to, aby psychologové skutečně rozuměli, co se děje v lidské psychice,“ říkalo se v kuloárech. „A věděli, že určité projevy jsou projevy poruchy osobnosti, nikoli normy, ke které se má přizpůsobit svět.“

Elara si nebyla jistá, co to pro ni znamená. Necítila se být „porouchaná“, jen neúplná. Ale byla zoufalá, a tak si sjednala schůzku.

Přivítal ji doktor Kvapil. Starší muž s prošedivělými vlasy a pronikavým, ale klidným pohledem. Jeho kancelář nebyla strohá, ale ani přehnaně útulná. Vzduch voněl knihami a tichým soustředěním.

„Dobrý den, slečno Elaro. Jsem rád, že jste k nám našla cestu,“ začal Kvapil, gestem jí nabídl křeslo. „Vím, že hledáte odpovědi na velmi osobní otázky. Naše centrum se zaměřuje na hlubokou analýzu psychického stavu, s cílem odhalit kořeny potíží.“

Elara polkla. „Cítím se… odpojená. Moje tělo a moje mysl… to není jedno a to samé.“ Zkoušela to vysvětlit už mnohokrát, ale vždycky se setkala buď s absolutním neporozuměním, nebo naopak s příliš zjednodušeným přijetím ve stylu „jste, kdo jste“. Od Kvapila očekávala něco jiného.

Přes několik sezení Kvapil trpělivě naslouchal. Nekýval hlavou na souhlas, ani ji nepřerušoval. Kladl otázky, které se zpočátku zdály nesouvisející: o dětství, o vztazích s rodiči, o dospívání, o skrytých ambicích a zklamáních. Elara začínala mít pocit, že se její vnitřní svět pomalu rozplétá pod jeho klidným, avšak neúprosným mikroskopem.

„Víte, Elaro,“ řekl Kvapil jednoho chladného odpoledne, když v kancelářích za okny padal první sníh. „Lidé přicházejí s mnoha formami bolesti. Vaše potíže s genderovou identitou jsou velmi reálné a velmi bolestivé. Ale naše praxe nám ukazuje, že ve většině těchto případů nejde o primární jev samotné identity, ale spíše o projev hlubšího, často nevědomého konfliktu osobnosti. Jde o způsob, jak se mysl snaží vyrovnat s něčím, co je mnohem složitější.“

Elara ztuhla. „Takže… je to porucha?“

Kvapil přikývl. „Z našeho pohledu, ano. Ne ve smyslu odsouzení, ale ve smyslu klinické klasifikace. Nejde o to, že byste byla ‚špatná‘, ale že vaše psychika našla tento způsob, jak se vyrovnat s vnitřním diskomfortem, který má své kořeny jinde. Naším úkolem je najít ty kořeny. Pomoci vám integrovat tyto projevy zpět do soudržné osobnosti. Ne proměnit vás v někoho, kdo nejste, ale pomoci vám pochopit a přijmout, kým skutečně jste, s odstraněním vnitřních bariér, které k tomuto projevu vedly.“

Elara cítila, jak se v ní mísí zklamání s podivnou úlevou. Zklamání, protože ztratila naději na vnější proměnu, která jí připadala jako jediná cesta k celistvosti. Úlevu, protože jí bylo nabídnuto vysvětlení, které, i když bolelo, znělo… logicky v rámci daného rámce. Kvapilova profesionalita a klid jí nedovolily pochybovat o jeho záměrech. Nechtěl ji potlačit, chtěl ji „vyléčit“ – podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chtěl, aby se cítila dobře ve svém těle bez žádných nepřirozených chirurgických zákroků. Chtěl ji opravdu pomoci být sama sebou.

Seděla tam tiše, zatímco Kvapil mluvil o terapii, o cestě zpět k „autentickému já“, které není definováno dysforií, ale hlubším sebepoznáním. Nebyla to cesta, kterou si představovala. Nebyla to ani cesta, kterou by mnoho jiných zvolilo. Ale pro Kvapila a jeho kolegy to byla cesta jediná, postavená na přesvědčení, že psychologické řemeslo je o nalezení a léčbě patologie, nikoli o přizpůsobování se jejím projevům.

Když Elara vycházela z centra, sníh už pokryl ulice tlustou vrstvou. Svět se zdál čistější, ale i chladnější. Cítila se zvláštně. Nebyla šťastná, ale ani beznadějná. Dostala diagnózu, která ji zaskočila, ale zároveň otevřela novou, byť nechtěnou, perspektivu.

Věděla, že boj bude pokračovat. Ale teď už ho nevedla jenom sama se sebou. Vedla ho s definicí, s očekáváním, s cestou, která jí byla nabídnuta. A otázka, která jí rezonovala v hlavě, zněla: Jsem připravena na tuhle cestu? A je to skutečně ta moje cesta k nalezení klidu? Nebo je skutečná kapacita psychologa v tom, že dokáže vnímat člověka v celé jeho komplexnosti, nad rámec předem daných diagnóz?

Následující týdny se Kvapilova terapie Elary soustředila na hlubinnou psychoanalýzu. Vraceli se do jejího dětství, prozkoumávali nevyřčené konflikty s matkou, nenaplněné očekávání otce, pocit, že nikdy „nezapadala“ do žádné škatulky, ať už společenské nebo rodinné. Kvapil trpělivě propojoval tyto nitky s Elary diskomfortem s vlastním tělem a genderovou identitou. Naznačoval, že dysforie je metaforou pro hlubší, roztříštěné já, které se snaží uniknout z tíže minulosti a nenaplněných potřeb.

Elara se snažila pochopit. Někdy se jí zdálo, že Kvapilovy interpretace dávají smysl, že v jejím nitru skutečně existuje zapouzdřená bolest, která se projevuje takto neobvykle. Pocítila záblesky úlevy, když si uvědomila, jak se některé vzorce z dětství promítají do její současnosti. Ale pocit „odpojení“ od jejího těla, ta naléhavá touha po jiné formě existence, se navzdory tomu zcela nerozplynul. Byla to spíše intelektuální úleva, než emoční.

Jednoho dne, po obzvláště náročném sezení, Elara bloudila Prahou. Minula obchody s barevnými výlohami, kde visely šaty, o kterých věděla, že jí „nepřijdou správné“. Prošla kolem kaváren, kde se smály skupinky mladých lidí, kteří, jak se jí zdálo, bezstarostně obývali svá „daná“ pohlaví. A pak, v postranní uličce, narazila na malou galerii. V ní visel abstraktní obraz – změť barev a linií, které se vzájemně prostupovaly a přetvářely, ale přesto tvořily jeden celek.

Na okamžik se zastavila. Vzpomněla si na Kvapilova slova o „integrované osobnosti“. Jeho vize byla jasná: najít kořeny, narovnat zkreslení, vrátit se k „původnímu“ celku. Ale co když ten celek není tak přímočarý? Co když její „pravé já“ je spíše jako ten obraz v galerii – komplexní, měnící se, nikoli nutně definovaný předem danými tvary, ale neustále se formující a vyvíjející?

Večer listovala starými deníky. Psala o svých pocitech léta předtím, než se dozvěděla o termínu „genderová dysforie“. Už tehdy cítila ten nesoulad, tu touhu po něčem jiném. Bylo to jen projevem dětských traumat, nebo to byla hlubší, vnitřní pravda, která hledala své vyjádření?

Kvapilova teorie byla silná, konzistentní. Nabízela vysvětlení a cestu k „uzdravení“, k harmonii s vlastním tělem. Ale cítila, že mu uniká něco podstatného. Únikal mu ten pocit vnitřní autenticity, který cítila při pomyšlení na život v odlišné genderové roli. Bylo to jen symptom vnitřního konfliktu, nebo to byl projev skutečného jejího já, které se snažilo prorazit na povrch?

Dospěla k poznání, že Kvapil, i přes veškerou svou moudrost a dobrou vůli, vnímal její problém především optikou patologie. Jeho praxe byla zasazena do rámce, kde existují „poruchy“ a „léčba“. Ale Elara začínala chápat, že její cesta k nalezení sama sebe možná není o „léčbě“ něčeho, ale o přijetí něčeho, co bylo vždycky součástí ní, i když to pro psychologii její doby bylo obtížně zařaditelné.

Rozhodla se, že bude pokračovat v cestě sebepoznání, ale tentokrát s širším pohledem. Kvapilova analýza jí dala cenné nástroje k pochopení své minulosti, ale uvědomila si, že budoucnost a její skutečná identita nemusí být jen důsledkem kořenů, ale také výsledkem její vlastní volby a sebepřijetí.

Když příště seděla v Kvapilově kanceláři, sálala z ní nová klidná síla. „Doktore,“ řekla, „jsem vděčná za vše, co jste mi ukázal. Pomohl jste mi pochopit mnohé o mé minulosti. Ale cítím, že cesta k mému skutečnému já není jen o odstraňování bariér. Je také o budování nové cesty, která možná neodpovídá tradičním definicím.“

Elara věděla, že její boj s definicemi, s očekáváními, s cestami, které jí jsou nabízeny, neskončil. Ale už se necítila být jen pacientem s poruchou. Cítila se být hledačem, který sice prošel složitou krajinou psychologických teorií, ale nakonec se vydal po své vlastní, jedinečné cestě. A skutečná kapacita psychologa, uvědomila si, nebyla jen v diagnostice a léčbě, ale v té hluboké, lidské schopnosti vnímat celek, který ne vždy zapadá do předem daných kolonek.

Našla si jinou kliniku, kde se nesnažili „léčit“ její identitu, ale spíše ji ji potvrdili. A tak se Elara podstoupila hormonální terapii a později i chirurgické zákroky, aby její tělo odráželo to, kým se cítila být. Změnila si jméno, začala žít jako muž – Elar.

Zpočátku přišla úleva. Ohromná úleva. Když se podíval do zrcadla a uviděl odraz, který se více shodoval s jeho vnitřním obrazem, cítil záblesky štěstí, které nikdy předtím nepoznal. Hlas se mu prohluboval, rysy se měnily, oblečení se najednou zdálo přirozenější. Společnost, která ho nyní vnímala jako muže, pro něj byla najednou předvídatelnější, snadnější. Cítil úlevu od neustálého kognitivního disonance.

Ale s měsíci, jak se fyzické změny staly novou normou, začal se vracet plíživý pocit. Klid, který tak zoufale hledal, ten hluboký, vnitřní mír, který si představoval, že přijde s novým tělem, se nedostavil. Měl více psychického prostoru, sice, protože nemusel denně bojovat s disforií, ale prázdnota, kterou si Kvapil snažil vysvětlit, stále přetrvávala. Měl klidnější povrch, ale v hlubinách duše stále cítil neklid.

Byl fyzicky proměněn, přijímaný jako muž. Ale v noci, když ležel v posteli, se ho zmocňovala stará známá otázka: Kdo jsem, doopravdy? Zjistil, že i když jeho tělo bylo nyní „správné“, vnitřní pochopení sebe sama, které měl Kvapil na mysli, stále chybělo. Fyzická změna byla řešením jednoho problému, ale neřešila ten hlubší, existenciální neklid. Že by Kvapil přece jenom měl pravdu v tom, že kořeny byly jinde?

Uvědomil si, že se sice změnil fyzicky, ale zapomněl dokončit tu nejdůležitější cestu – cestu dovnitř. Nešlo o to, být mužem, ani ne o to, být „vyléčeným“ z poruchy. Šlo o to, pochopit složitý propletenec své osobnosti, svých dějin, svých tužeb a svých hranic. Šlo o to, integrovat všechno – minulost, přítomnost, pocity, identity, traumata i touhy – do něčeho, co bylo skutečně jeho.

Elar se podíval do zrcadla. Viděl muže. Ale pod touto novou fasádou musel najít ještě víc. Musel najít sebe sama za všemi těmi traumaty z dětství, traumaty z odlišnosti,… za vším tím byl někdo, koho Elar neznal. Psycholog se mu snažil odkrýt tuto cestu k sebepoznání, ale Elar tuto cestu neviděl.

Jaký by byl Elar bez všech těch traumat? Byl by sebejistá, klidná a spokojená Elara?

Často se necháme zlákat představou, že budu šťastný až… A díky této mylné představě, si vytváříme další utrpení.