Pan Kobylka byl hrdý majitel. Hrdý majitel statné kobyly, která mu pomáhala obdělávat pole a tahat dřevo. V sousední vsi bydlel pan Čipera, který se s panem Kobylkou občas potkával na trhu. Pan Čipera si s povzdechem často prohlížel Kobylku a záviděl panu Kobylkovi jeho štěstí. „Máš štěstí, Kobylko,“ říkával. „Pěkný kus zvířete máš. To já bych si mohl nechat jen zdát.“
Pan Kobylka se usmíval, ale v duchu si říkal: „Čipera vidí jen to, co je na povrchu. Neví, kolik péče a práce ta kobyla vyžaduje.“
Jednoho dne se stalo neštěstí. Pan Kobylka poslal svého syna s Kobylkou pro dřevo do lesa. Cestou zpět se však Kobylka splašila a syn si při pádu zlomil nohu. Následovalo utrpení, bolest a starosti s léčením. Když se to pan Čipera dozvěděl, pokýval hlavou a řekl: „Vidíš, Kobylko, to tvé štěstí se ti nějak zvrhlo. Nemáš štěstí, ale smůlu.“
Pan Kobylka byl smutný, ale v koutku duše cítil jakési zvláštní klid.
O pár týdnů později vypukla válka. Všechny zdravé muže z vesnice povolali do armády. Syn pana Kobylky se zlomenou nohou byl ušetřen. Pan Čipera, silný a zdravý, musel narukovat.
Když se pan Čipera loučil se svojí ženou a dětmi, pohlédl na pana Kobylku a řekl: „Ty, Kobylko, ty máš štěstí. Tvůj syn zůstane doma. Můj musí do války.“
Pan Kobylka se na něj vážně podíval a řekl: „Čipero, štěstí je věc pohledu. Nikdy nevíme, co nás v životě čeká. Co se zdá jako neštěstí, se může ukázat jako požehnání a naopak.“
A měl pravdu. Z války se pan Čipera nevrátil.
Příběh o panu Kobylkovi a Kobyle ukazuje, že posuzovat štěstí druhého je ošidné. Vidíme jen zlomek celého příběhu a nevíme, jak se věci vyvinou. Co se na první pohled zdá jako smůla, může vést k něčemu dobrému a co vypadá jako štěstí, se může rychle změnit v tragédii.
Skutečné štěstí nespočívá v tom, co máme, ale v tom, jak se dokážeme vyrovnat s tím, co nás potká. V tom, že dokážeme najít poučení a sílu i v těch nejtěžších chvílích. Protože jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, a i když to v danou chvíli nevidíme, osud často vede naše kroky k štěstí, i když cesta k němu bývá trnitá. A možná právě tato trnitá cesta je to, co nám nakonec to pravé štěstí přinese.
