Na první pohled je to otázka, kterou si klade snad každý. Stačí se ráno zaposlouchat do spěchu ulice, otevřít digitální prostor plný napětí, nebo pocítit chlad v lidských vztazích a odpověď se zdá být na dosah. Jenže lidská duše je složitý chrám. Nejsme chladnými bytostmi neustále pohlcenými stínem. Spíš se v nás jen příliš často probouzí stará, zraněná lidská přirozenost.
Každý kráčí svým vlastním příběhem
Jedním z největších zkoušek našeho soucitu je fakt, že každý z nás je hlavním hrdinou vlastního vnitřního dramatu. Když někomu v rozhovoru skočíme do řeči, máme pro to ve svém nitru omluvitelný důvod. Když přijdeme pozdě, byla to vyšší moc. Když někoho v tichu mineme, prostě jsme jen potřebovali chvíli klidu pro sebe.
Když se však totéž stane nám od druhých, najednou v nich vidíme jen nedostatek úcty a ohleduplnosti. Naše vlastní mysl dokáže naše vlastní selhání s podivuhodnou kreativitou obhajovat, zatímco na kroky druhých se díváme přísnýma očima.
Ego jako neviditelná zeď
Toužíme po přijetí, po tom být moudří, užiteční a vnitřně naplnění. Jakmile však někdo zpochybní naše přesvědčení, naše vnitřní podstata se nezačne tiše učit – často se naopak stáhne do obrany a vytasí neviditelný meč.
A tak se z prosté věty „možná je to jinak“ rodí dlouhé hodiny nepochopení. Nejde už o hledání pravdy. Jde o to, čí ego v té chvíli obhájí svou pozici. V takovém okamžiku mír a pochopení opouštějí místnost zadním vchodem.
Únava a tíha každodennosti
Nejsme neomylné bytosti bez emocí. Když kráčíme životem unavení, vyčerpaní tíhou dnů nebo sevření strachem z neznáma, naše schopnost zářit slábne. V takových chvílích míváme blíž k podrážděnosti. Někdy pak nevlídným slovem zasáhneme někoho, kdo za naše vnitřní bouře nenese žádnou vinu.
Není to omluva, je to volání po pochopení. Právě zde se rodí hranice mezi tím někoho odsoudit, a tím ho doopravdy pochopit.
Zrcadla v digitálním světě
Dnešní doba a virtuální prostory tento stav ještě umocňují. Za sklem obrazovek ztrácíme přirozené zábrany, jemnost tónu i dar lidské blízkosti. Zapomínáme, že na druhé straně stojí živá duše se stejnými strachy a nadějemi. Napsat někomu ostré slovo je tak snadné, když ho nemusíme držet za ruku a dívat se mu do očí.
Proč tedy ztrácíme svou vlídnost?
Protože jsme lidé na cestě. Neseme si svá zranění, strachy, předsudky i tichou touhu po lásce. Máme v sobě obrovskou sílu vytvořit zmatek a s naprostou jistotou ho pak obhajovat.
Krása lidské cesty však spočívá v tom, že to platí i naopak. Každý z nás má v sobě tichý prostor zastavit se, nadechnout se, přiznat vlastní omyl, odpustit a příště roztáhnout křídla o něco výše.
Otázkou tedy není, proč v lidech občas zhasíná světlo. Skutečnou výzvou je to, jak často dokážeme rozsvítit plamen nejprve ve vlastním nitru.